Yara nabízí nejrozsáhlejší sortiment produktů pro výživu rostlin
Main content
Živiny hrají nepostradatelnou roli ve výživě rostlin. Většinou je dělíme na hlavní (N,P a K), dále vedlejší nebo sekundární (Ca, Mg a S) a mikroživiny neboli stopové prvky (B, Mo, Cu, M, Zn a Fe, Na,....).
Hlavní živiny jsou rostlinami přijímány většinou v desítkách až stovkách kilogramů, vedlejší v kilogramech, příp.desítkách kilogramů a stopové prvky ve stovkách gramů na 1 ha. Přes tento fakt však nelze říci, že by jedna kategorie živin hrála ve výživě rostlin méně důležitou roli než ta druhá.
Rostliny příjímají živiny v iontové formě - buď jako kationty (N, K, Ca, Mg, Mn, Cu, Zn, Fe, Na) nebo anionty (N, P, S, Mo, B), příp. ve formě malých molekul bez elektrického náboje.
Rostliny je příjímají primárně kořeny, ale také mimokořenově např.listy a stonky.
Příjem živin kořeny z půdy je zajišťován absorpčními povrchy kořenů. Pohyb živin ke kořenům probíhá
Živiny jsou ke kořenům dopravovány buď kontaktní výměnou nebo objemových tokem a difůzí. Ke kontaktní výměně dochází mezi povrchem kořenů a povrchem půdních koloidů. Umožňuje přímou výměnu uvolňovaného H+ z kořenů rostlin za kationty půdních koloidů. Tato výměna se podílí na celkovém příjmu iontů jen malým podílem. Objemový tok a difůze probíhá tehdy, když se transportují živiny spolu s vodou z půdního roztoku do kořene. Velikost objemové toku a difůze závisí od velikosti toku vody jako rozpouštědla a od koncentrace iontů v ní. Existuje tedy kontinuální výměna iontů mezi pevnou fází půdy a půdním roztokem a tento tok představuje největší zdroj živin. Přijatelnost živin závisí na chemickém potenciálu iontů v půdním roztoku, teplotě půdy, kapacitě půdy vázat ionty a uvolňovat je během růstu rostlin, na celkovém množství iontů v systému půda - půdní roztoky, pohyblivosti iontů a dalších faktorech .
Příjem živin mimokořenově je možný díky tomu, že listy u rostlin jsou sice orgány specifikované primárně k příjmu plynu CO2, avšak mohou být i místem, kde je zajišťována mimokořenová výživa z vodných roztoků aplikovaných na nadzemní části rostlin (listy, stonky, plody,...). Uvedený druh výživy je, ale třeba chápat jen jako výživu doplňkovou. Mimokořenou výživou nelze nahradit výživu přes kořeny, protože množství přijatých živin rostlinou (zvláště makroprvků) je nedostačující.
Hlavní překážkou při vstupu živin do nadzemních částí rostlin je kutikula (vosková vrstva), která pokrývá vnější stěny epidermálních buněk včetně trichomů (výčnělky na pokožce rostlin) a vnější stěny buněk stomat (průduchů). Povrch listů, na němž ulpí největší množství aplikovaného hnojivého roztoku, je na ochranu před vypařováním vody pokryt kutikulou. Mechanismus vstupu živin do rostlin lze usnadnit ovlhčením povrchu listů, které je možné provést přidáním detergentů (smáčedel) do hnojivého roztoku, přičemž kutikula se rozestoupí a umožní kontakt roztoku s buňkami epidermální části listu.
Po překonání kutikulární bariéry vstupují živiny do tzv. volného prostoru, který zahrnuje intermicelární prostory buněčných stěn a mezibuněčné prostory. Volným prostorem mohou živiny pronikat do hlubších vrstev mezofylu (pletiva rostlin), obdobně jako živiny přiváděné do volných prostorů listů xylémem (dřevní cévní svazek) z kořenů, a tím je zajištěna přijatelnost foliárně aplikovaných živin všemi buňkami mezofylu.
Pokud jde o skladbu dodávaných živin, je velmi důležitá vyrovnaná výživa ve smyslu co nejširší dodávky různých druhů živin a jejich správného poměru dle podmínek stanoviště a požadavků plodin. Naopak jednostranné hnojení pouze jednou živinou bývá velmi často málo efektivní.
Zpět nahoru
Main navigation
